Objevování barev Barmy, část 3.

Deštníkové šílenství

Po pár dnech strávených v největším myanmarském městě Rangúnu (jak je to s tou Barmou a Myanmarem najdete tady) jsem se vydala do Sittwe, hlavního města Arakanského státu. Na rozdíl od Rangúnu tu projížděly motorky jak na běžícím pásu a já se cítila zase jako doma (tedy jako v Phnom Penhu). Až na to, že všechno ve městě je mnohem menší, tišší a skoro všichni měli deštníky. To byste nevěřili, jak multifunkční záležitost takový deštník je – chrání nejen před deštěm, ale i před slunečními paprsky.

Hlavně ty sluneční paprsky jsou nepřítelem číslo 1. Když se jim vystavujete, tak se (překvapivě) opálíte. A to prakticky v celé Jihovýchodní Asii vůbec není v módě. Ideálem krásy je totiž co nejsvětlejší pokožka. Takže zatímco já se snažím vystavovat sluníčku co největší plochy těla a opálit se, moje kambodžské kamarádky se mažou speciálními zesvětlovacími krémy, na sluníčko za žádnou cenu nechodí, a když už na sluníčko opravdu musí, tak se oblečou od hlavy až k patě včetně speciálních ponožek do žabek a v extrémních případech i do rukavic. Už jsem psala, že tu teplota přes den neklesá pod 30 °C?

Ale zpět k Myanmaru. Tady to s trendem antiopalování dovedli k dokonalosti. Málokoho uvidíte bez deštníku nad hlavou. A to během pro mě nepředstavitelných situací, třeba při jízdě na kole či na motorce. Není neobvyklé, že uvidíte člověka bez helmy, jak jednou rukou řídí motorku a druhou drží deštník. Ať žije bezpečnost silničního provozu! Abych ale deštníkovému trendu v Myanmaru nekřivdila – sama jsem po prvním dni v táborech pro vnitřní uprchlíky stín deštníku vyhledávala. S nosem spáleným do červena totiž moc reprezentativně nevypadáte.

Pššt, neříkej "Rohingové" nahlas!

Dovolte malou terminologickou odbočku: ptáte se, co je tábor pro vnitřní uprchlíky? Pojem "uprchlický tábor" znáte. Jenže není uprchlík jako uprchlík (tedy pro mezinárodní právo, v každém případě ale musíte opustit svůj domov). "Vnitřně přesídlená osoba", jak se mezi humanitárními pracovníky říká, je ten, kdo musel uprchnout ze svého původního domova, ale nepřekročil hranice vlastního státu. Správně bych tedy měla psát "tábory pro vnitřně přesídlené osoby", ale kdo na to má v dnešní hektické době čas?

V Myanmaru pomáhá Diakonie díky podpoře Ministerstva zahraničních věcí lidem, kteří se stali vnitřními uprchlíky kvůli konfliktu ve vlastní zemi a nyní žijí v táborech nebo blízkých vesnicích. Dnešní Myanmar čelí mnoha dosud nevyřešeným konfliktům. Ve velmi problematické situaci se ocitli zejména Rohingové, kteří žijí převážně v Arakanském státě. Rohingové jsou etnická menšina, která na rozdíl od buddhistické většiny vyznává islám a má své vlastní tradice. Myanmarská vláda nepřiznává Rohingům státní občanství, protože je považuje za nelegální přistěhovalce ze sousedního Bangladéše. Oni ale žijí v Myanmaru už minimálně od dob britské koloniální nadvlády, tedy nejméně 200 let, ale možná taky už od 16. století.

Desetitisíce lidí bez občanských práv žijí v současnosti v táborech pro vnitřní uprchlíky. Někteří již od roku 2012, kdy v oblasti propukly nepokoje. Nesmí z táborů obehnaných ostnatými dráty volně odejít (třeba do nemocnice), nemají právo svobodně podnikat a do táborů se někdo zvenku dostane až po vyřízení mnoha povolení a přes několik stanovišť vojáků se samopaly.

Situace je stále velmi napjatá a zhoršují ji přírodní katastrofy jako cyklony (jeden jsem zažila) nebo povodně.

Vážnost situace mi nejvíc došla u oběda s kolegyní z místní organizace LWF. Když jsem řekla slovo "Rohingové", přikrčila se, naklonila se ke mně a pošeptala mi: "Tohle slovo už nahlas nevyslovuj."

Jestli vás zajímají pagody v Mrauk U a jak se hasí požáry v táborech pro vnitřní uprchlíky, nezapomeňte sledovat blog. Protože pokračování bude brzy.