"Běžný" pracovní den neexistuje
Vrtá vám hlavou, co všechno se asi v té mé kanceláři děje mezi mým příjezdem do práce, přesuny na motorce na opožděné schůzky a odjezdem na tréninky? Pak jste tady správně!
Popsat jeden pracovní den v Kambodži pro mě byla velká výzva. Každý den je totiž úplně jiný a jediné, co mají společného, je právě ta cesta do práce. Můj pobyt v Kambodži má ale jeden hlavní cíl a spoustu činností, které k němu vedou. A to se pokusím osvětlit právě v tomto článku.
Cílem mé práce je v Kambodži zřídit fungující zahraniční zastoupení Diakonie ČCE pro Jihovýchodní Asii. Takové zahraniční zastoupení totiž přináší pro mezinárodní organizace mnoho výhod. Hlavním plusem je to, že pomoc není dělaná někde na dálku z Prahy. Můžeme pak přímo mluvit s lidmi, se kterými chceme spolupracovat na tom, aby se jim dařilo lépe. Zejména tím, že je podpoříme v jejich vlastním úsilí, aby se mohli uživit sami. Bez jejich znalostí, spolupráce, zapálení a nadšení by to ale nešlo. Jenže tohle po Skypu a e-mailu nezajistíte.
Možná se ptáte, proč jsem právě v Kambodži. Kambodža je jednou z nejchudších zemí světa, navíc s velmi pohnutou historií (každý asi víme, kdo to byli Rudí Khmerové) a mnoha vnitřními problémy. A právě na základě toho, že je to potřeba a že zrovna obyvatelům této země můžeme přinést velký užitek, byla vybrána Kambodža. Navíc má Česká republika s Kambodžou dobré vztahy (a občas tu narazíte na Kambodžana, který u nás studoval a mluví česky - třeba kambodžský král). Zároveň Diakonie ČCE poskytuje humanitární pomoc i v blízkém Myanmaru, který také spadá pod působení zahraničního zastoupení.
Jak se zahraniční zastoupení zakládá? No, to mi nikdo neřekl, protože na to není žádný recept. Hlavním milníkem prvního roku působení zahraničního zastoupení bude určitě registrace. To, že obdržíte registraci, znamená, že vás vláda Kambodžského království uzná jako partnera, se kterým chce spolupracovat a který může v zemi působit oficiálně. Takže můžete mít zaměstnance, dostat pracovní povolení, bankovní účet v Kambodži, a mnoho dalších východ. Bohužel získat registraci není tak jednoduchý počin, jak jsem si na začátku představovala.
Nejdřív musíte mít podepsané "memorandum o porozumění" s jedním z ministerstev, například s Ministerstvem školství (kde se o to pokoušíme). Nikdo vám už ale pořádně neřekne, co k tomu od vás budou vyžadovat. Až na osobní schůzce vám vysvětlí, že chtějí 8 dokumentů, které si musíte vytvořit sami, a nikdo vám k nim nedá vzor. Úředník na ministerstvu vám pak řekne, že takhle je to špatně, a je potřeba upravit minimálně 5 věcí. A že chce ještě jeden dokument, o kterém vám na první schůzce neřekl. Pak ještě dodá, že chtějí dobrozdání od ministerského úředníka z provincie, ve které působíte se svým projektem. Vydáte se proto na pětihodinovou cestu (myslím tím jednu cestu, ne zpáteční) do vzdálené provincie, abyste zdejšímu úředníkovi vysvětlili, co po něm chcete a z jakého důvodu. Tento úředník je sice trochu zmatený (protože sám neví, co to po něm chci), ale nakonec mi dopis přislíbí. Dopis ke mně těch 100 kilometrů putoval pouze 2 měsíce kvůli administrativním chybám. Takže první stádium ještě ani nemám za sebou a už to trvá několik měsíců. Pro další postup budu potřebovat další dokumenty z České republiky. Musí to být originály a navíc je nutné, aby byly "superlegalizované". Což je super, superlegalizace je ve zkratce asi měsíční martýrium obíhání úřadů po celé Praze, placení různých kolků a ověřených kopií, a nakonec to musíte odvézt na kambodžskou ambasádu (nejbližší je v Berlíně) a doufat, že vám to potvrdí i tam.
V období, kdy si nelámu hlavu nad registrací, se starám o probíhající projekty a zároveň připravuji nové. To obnáší spoustu cestování a mluvení s lidmi o jejich problémech a možnostech, jak by se daly řešit (což je ta zajímavá část). A pak musím dlouho sedět za počítačem, dělat analýzy, rozpočty, průběžně sledovat plnění aktivit, psát projektové žádosti, pak psát závěrečné zprávy, setkávat se s našimi partnery a mnoho dalšího (to už je ta méně zajímavá část). Pořád se učím něco nového, protože každá naše činnost je úplně jiná. Proto vím, jak se dají hasit požáry v táborech pro vnitřní uprchlíky v Myanmaru, nebo se učím, jaké jsou technické požadavky pro stavbu školy v přímořské provincii Kep (o stavbách domů nebo rekonstrukcích zatím vím jenom to, že zedníci mají pořád hlad a že to tedy obnáší spoustu vaření, často v náročných podmínkách).
Mezi těmito věcmi také chodím na různá setkání s dalšími podobnými organizacemi, snažím se dávat pozor na školeních, nebo vytvářím systém šanonů. A věřte mi, žádný den tu není "běžný".
Je něco, co byste chtěli o mé práci vědět? Pak neváhejte a napište otázku do komentářů pod článkem. Budete pak mít možnost těšit se na další příspěvek na blogu!